Svědectví Gerty Vrbové

Gerta Vrbová o svém vztahu k projektu Vrba-Wetzler Memorial

Setkání s Rudou

Rudi Vrba (Walter Rosenberg) byl můj přítel z dětství v Trnavě. Když fašistická vláda na Slovensku vyloučila v roce 1938 děti židovského původu z gymnázia, Rudi a já jsme byli také postiženi. Chtěli jsme se ale dál učit, a tak jsme sami studovali různé předměty. Snažili jsme se zdokonalit v matematice a chemii a tyto předměty jsme studovali spolu. Během studií jsme se hodně spřátelili. Na jaře roku 1942 se naše cesty rozešly.

Tehdy začaly deportace slovenských Židů. Nám s rodiči se podařilo uprchnout do Maďarska, kde ještě deportace neprobíhaly. Rudi byl deportován nejdřív do Lublinu-Majdanku a odtud do Auschwitz, kde dokázal přežít skoro dva roky až do svého útěku v dubnu 1944. Já jsem ho znovu potkala v Bratislavě v létě 1944.

Na jaře a v létě 1944 začaly deportace maďarských Židů do Auschwitz. Otce nám zavřeli do pracovního tábora a já jsem se s matkou vrátila do Bratislavy, kde jsme žily s falešnými doklady. V Bratislavě jsem se zase potkala s Rudou. Zařídil to náš společný přítel z Trnavy Josef Weiss, který o Rudovi věděl. Rudi po svém útěku z Auschwitz a po pobytu v Žilině, kde napsal svou zprávu o událostech v Auschwitz, dostal falešné dokumenty, s nimiž žil v Bratislavě. Moje setkání s mým přítelem Rudou vzbudilo hodně emocí. Hned jsem si všimla, jak se změnil. Když jsem ho znala v Trnavě, byl Rudi veselý a šťastný mladý chlapec, kdežto teď, ačkoli mu bylo pouhých 19 let, byl zatrpklý a cynický. Když nám ale vylíčil své hrozné zkušenosti z Auschwitz, začala jsem tušit, co se s ním stalo. S velkou přesností a s mnoha podrobnostmi vyprávěl, čeho byl v Auschwitz po dva roky svědkem, jak fungovala tamní továrna na smrt, v níž probíhalo organizované vraždění Židů z celé Evropy. Když se společně s Freddie Wetzlerem dověděli, že nacisté připravují vyvraždění maďarských Židů, rozhodli se, že musí riskovat životy, utéct a varovat maďarské Židy před tím, co je v Auschwitz čeká, že dostat se tam znamená skoro jistou smrt.

Sedmého dubna 1944 se Rudovi a Fredovi podařilo z Auschwitz uprchnout a vydat se na nebezpečnou cestu přes území okupované nacisty do Žiliny. Tam s pomocí představitelů slovenských Židů sepsali podrobnou zprávu o svých zkušenostech a svědectví, jak jsou lidé v Auschwitz zabíjeni a jak již většina evropských Židů byla vyvražděna. Zprava nazývaná „Vrba-Wetzler protocols“ je jedním z nejdůležitějších dokumentů o nacistických zločinech v Auschwitz.

Během léta 1944 jsem se s Rudou často scházela a naše přátelství se obnovilo. Koncem léta, po Slovenském povstání, Rudi odešel z Bratislavy, aby se spojil s partyzány a bojoval proti Němcům. Já jsem s mámou zůstala v Bratislavě a v listopadu nás Gestapo chytlo. Informace o jisté smrti v koncentráku, kterou jsem měla od Rudiho, mi pomohla k rozhodnutí utéct z bratislavského střediska Gestapa v Jedlové ulici. Máma se mnou nechtěla jít a to, že jsem ji tam nechala, byl jeden z mých nejbolestnějších zážitků. Mně se útěk povedl a díky znalostem od Rudiho jsem válku přežila.

Život po válce

Praha

Většina židovských dětí po válce neměla formální vzdělání, protože během války byly vyloučeny ze škol. Rudimu chyběly čtyři ročníky a mně šest. Nová československá vláda organizovala v Bratislavě kurzy, které umožnily mladým Židům doplnit si vzdělání, aby se mohli přihlásit na univerzitu. Rudi a já jsme se zapsali do jednoho takového kurzu a studovali jsme společně. Tehdy jsme se velmi sblížili a zamilovali jsme se do sebe.

Složili jsme úspěšně přijímací zkoušky na univerzitu. Oba jsme se rozhodli, že budeme studovat v Praze, abychom se vzdálili od smutných vzpomínek na Slovensko. Moji rodiče se z koncentráku nevrátili a já jsem jako jediná válku přežila. Rudi a jeho máma se stali mou rodinou.

V Praze jsem se zapsala na studium medicíny a Rudi na fakultu chemického inženýrství. Ta léta v Praze pro nás byla kouzelná. Začali jsme nový život v demokratické a později komunistické Československé republice a po hrůzách, které jsme zažili za války, se nám to zdálo jako naplněný sen. Brzy jsme se vzali, pronajali jsme si malý byt a žili jsme spolu. Oba jsme úspěšně složili zkoušky, dokončili studium a dostali dobré zaměstnání. Všechno bylo připravené, abychom měli děti. Naše první dcera Helenka se narodila dva roky po tom, co jsem se stala doktorkou. Dítě pro nás, kdo jsme přežili holocaust, byla velká událost; zdálo se nám, že to je skutečný důkaz, že jsme nacistům překazili jejich snahu nás zničit. O dva roky později se nám narodila druhá dcera Zuzka. Měli jsme úžasnou radost z dětí a moc jsme si je užívali.

Když jsme nyní měli odpovědnost za dvě děti, uvědomili jsme si, že jak byl život v komunistickém Československu obtížný. Bylo těžké sehnat jídlo, dlouhé fronty stály i na brambory. Vzhledem k tomu, že jsme oba měli náročnou práci, veškerou energii jsme věnovali na to, abychom sháněli základní potřeby a neměli jsme čas věnovat se sobě navzájem a přizpůsobit se rodinnému životu. Neuvědomovali jsme si, že jsme v sobě stále ještě nesli zranění z válečných zážitků a že bychom potřebovali víc času, abychom se vypořádali s novými problémy ‘normálního’ života. Těžko se nám spolu žilo a nakonec jsme neviděli jinou cestu než se rozvést.

Odchod z Československa

V roce 1958 jsme Rudi i já nezávisle na sobě odešli z Československa. Já jsem se znovu vdala a s oběma dětmi jsem se usadila v Anglii. Rudi žil nejdřív v Izraeli a potom přijel do Anglie, aby mohl být s našimi dětmi. Během jeho pobytu v Anglii se vyvinulo velice silné pouto mezi ním a Helenkou a Zuzkou. Ze začátku Rudi s dětmi o svých zkušenostech v Auschwitz nemluvil, ale v šedesátých letech, když napsal svou knihu ‘I will never forgive’ (Nikdy neodpustím), popsal dětem své zážitky a svůj útěk z Auschwitz. Pro naše děti bylo velice těžké vyrovnat se s utrpením, jaké jejich otec zažil během svého pobytu v koncentráku. Obě naše dcery dospěly v krásné lidi.

Helenka a Zuzka obdivovaly odvahu svého otce při jeho útěku z Auschwitz, a hlavně to, že přes velké riziko se mu povedlo varovat maďarské Židy a přispět k záchraně mnoha z nich před smrtí. Byl také jedním z prvních, kdo přinesl přesnou informaci o tom, co se dělo v nacistických vyhlazovacích táborech. Jak čas běžel, Zuzana měla dojem, že jeho hrdinství nebylo dostatečně uznáno.

Po smrti svého otce v roce 2006 Zuzana organizovala projekty v Cambridgi na připomínku jeho role v době holocaustu. Snad nejúspěšnější byla prezentace dětí ze školy ‘Parkside School Sixth Form’ o útěku Ruda a Freda z Auschwitz, která se konala v den památky obětí holocaustu 27. ledna 2012 na radnici v Cambridge. Zuzka stále hledala možnosti, jak vzpomínku na svého otce udržet na živu.

Blížilo se 70. výročí útěku Vrby a Wetzlera v dubnu 2014 a Zuzka chtěla připomenout jejich čin tím, že se uskuteční pochod z Auschwitz do Žiliny, aby lidé měli možnost zopakovat trasu, kterou ti dva uprchlíci po svém útěku z tábora prošli. Na neštěstí dříve než mohla projekt začít, Zuzka vážně onemocněla a v září 2013 zemřela ve věku 59 let.

V říjnu 2013 jsem potkala Fedora Gála v Praze a povídali jsme si o přání Zuzky a možnostech vzpomínku zorganizovat. Fedor okamžitě pochopil, že taková akce by mohla hrát v historii holocaustu významnou úlohu při zdůraznění toho, jak je důležité bojovat proti zlu. Její výchovná hodnota může pomoci připomínat i méně známé události z doby holocaustu. Díky porozumění Fedora a jeho tvůrčímu přístupu se z této myšlenky stává realita ve formě projektu Vrba – Wetzler Memorial.

 

Gerta Vrbová (Londýn, říjen 2014)